Má cesta k mému životním poslání

aneb

má cesta ke štěstí

  Nikdy jsem příliš netíhla ke sportu, vždycky jsem byla spíše pohybové nemehlo, školní tělocvik byl pro mě utrpením - nikdy jsem nevyšplhala po tyči ani po laně, při přeskoku přes kozu jsem skončila přinejlepším na koze a na hrazdě jsem byla ráda, že se odlepím od země. Když si na to vzpomenu, je pro mě má současná cesta a životní náplň obrovským překvapením. Ale to se tak někdy stává... :-) 

Možná právě tento začátek a topornost mého těla, mě naučily empatii, soucitu a pochopení klientů, kteří to mají podobně jako já. 

Pomohly mi pochopit, že každému nejde vše lehce, snadno a s naprostou samozřejmostí. Někteří z nás potřebují čas a prostor na to, aby se něčemu přiučili. Pomohly mi pochopit, že lze pohyb vnímat i jako radost a zajímavý objev, přístup ke svému tělu, než-li jen jako výkonnostní soutěž.

   V dospívání mě začali trápit bolesti zad, pravidelná návštěva u chiropraktika a následná fyzikální terapie (léčivé elektrické proudy atp.) byly pro mne už téměř rutinou, ale vždy mi to pomohlo jen na chvilku. Mé obtíže se často vracely a spíše přetrvávaly. Někdy v té době, zhruba v mých patnácti letech, jsem si řekla " A DOST ". Bylo mi jasné, že s tím chci něco dělat. Našla jsem si nedaleko svého bydliště lekce cvičení na velkém míči. To bylo parádní, a hlavně lektorka byla úžasná. 

Díky jejímu přístupu jsem si poprvé v životě nepřipadala u cvičení jako totální dřevo a neschopné nemehlo.

Pomohlo mi to se zády a moje tělo se začalo zpevňovat, bylo i více flexibilní a ohebné. 

A právě tomuhle momentu připisuji vývoj mé následné cesty - nadchlo mě, jak člověk, který umí vysvětlit provedení pohybu a rozumně poskládá uvolňovací a zpevňovací cviky do jednoho celku, mi může pomoct tak zásadním způsobem. Více než opakované napravování páteře a fyzikální terapie. Díky tomuto momentu jsem začala mít ráda cílený pohyb.

   Na konci gymnázia, při rozhodování jakou cestou se dále vydám, jsem intenzivně přemýšlela o studiu fyzioterapie. Zajímalo mě, jak to všechno funguje - ty svaly, to tělo... Ale protože jsem byla ve škole dobrá, tzv. "studijní typ" - učitelé i rodiče mě přesvědčili, ať zkusím raději "něco víc". Lékařskou fakultu a studium medicíny. Zároveň tu byli i názory z mého okolí, že při mých potížích se zády bych se při fyzioterapii - masírování a napravování lidí úplně odrovnala... Uznala jsem, že je to asi logické. 

  Vrhla se na náročnou přípravu na přijímací zkoušky. Úspěšně jsem byla přijata a úspěšně jsem zde zvládla první rok a půl studia. Než mi začalo docházet, že to není ten obor, který mě láká a naplňuje. Že sice chci pomáhat lidem, ale při zjištění reality dnešní západní medicíny - to není to, co bych chtěla dělat.

Vnímám jako důležité na tomto místě zmínit, že si lékařů velmi vážím, jejich vzdělání i péče, kterou nám poskytují. Sama jejich pomoc, pokud ji potřebuji, vyhledávám.

Jen jsem pochopila, že tohle moje cesta není, a tak jsem se rozhodla studium přerušit. 

Ano, mohla jsem se "hecnout" a školu dodělat, pak bych se mohla vydat alternativními směry nebo se stát rehabilitační lékařkou - ale studium medicíny bylo natolik náročné a bralo mi tolik sil a času, že jsem prostě odmítla za tak nejistý výsledek, dát tak vysokou cenu. Nicméně, i tak jsem nesmírně vděčná této zkušenosti, poznala jsem zde spoustu báječných lidí. 

Zároveň jsem ten rok a půl strávila po boku Helči Merašické, pozitivní a veselé holky, dnes již báječné dětské lékařky. Pocházejíc ze sportovní rodiny, sama milující pohyb, mě začala postupně zasvěcovat do dalších tajů tohoto krásného "pohybového" odvětví. Začali jsme spolu chodit po českých a slovenských horách, ukázala mi různé druhy skupinového cvičení a byla společně se mnou u zrodu "Pohybu s radostí", kdy jsme společně začaly pořádat první víkendové pobyty se cvičením (ale to už značně předbíhám...).

   Psal se leden roku 2009, když jsem se rozhodla skončit studium na lékařské fakultě. Přijímací zkoušky na jinou vysokou školu bylo možné realizovat až v červnu, takže jsem měla před sebou pár měsíců bez jakéhokoliv plánu. 

Poprvé v mém životě nastalo období, kdy mě okolnosti, škola nebo povinnosti netlačily "kamsi". Poprvé v životě jsem se mohla "nadechnout". A také si sama sobě položit otázku: " Co vlastně JÁ chci opravdu dělat?" 

   Protože mi přišlo nefér, když nestuduji, se jen tak flákat, a nechat se živit rodiči, porozhlížela jsem se i po nějaké možnosti přivýdělku. Na brigády jsem byla zvyklá, už od gymplu. 

Pamatuji si přesně to lednové ráno, kdy jsem v televizi sledovala pořad Panorama. Viděla tam ty zasněžené hory a říkala si: "Jéé, tak to by bylo báječné, moct tak odjet někam ven z města a být tam celou zimu v té nádherné čisté přírodě...  no jo, ale to nejde, na to nemám peníze, abych si tam někde platila přes zimu ubytování... jedině, že bych tam sehnala nějakou práci... no jo, ale jakou, chci, aby mě to bavilo..." . A v tom to přišlo. Vzpomněla jsem si, že jsem dva roky předtím pomáhala místní základní škole na lyžařském výcviku, spíše jako dozor, vždy u té skupiny nelyžařů nebo začátečníků. S dětmi jsme to uměla, dokázala jsem ty málo pohybově zdatné pochopit a povzbudit, a tak to bylo nasnadě. Jelikož jsme dětství trávili na Šumavě, a ten kraj miluji, napsala jsem do lyžařského střediska na Zadově, zda-li by chtěli výpomoc. Že nemám licenci na učení lyžování, ale mám kurz základních zdravotnických znalostí, tak pokud bych se jim hodila jako výpomoc nebo hlídání dětí, ať mě kontaktují. A druhý den ráno přišla odpověď: "Dobrý den, nutně někoho sháníme. Ideálně kdybyste mohla přijet hned teď a zůstat až do konce března." ... A bylo vymalováno.

    Díky tomu jsem se dostala do společnosti instruktorů a sportovně založených lidí. Začala jsem postupně zlepšovat své pohybové dovednosti, a každý den pilně trénovala na svahu. Ti lidé kolem pro mě byli obrovskou inspirací. S jakou lehkostí jim to šlo, jak kromě lyžování a snowboardingu zvládali na škole gymnastiku, týmové sporty... 

O rok později jsem si udělala licenci, a mohla tak i já začít učit lyžaře-začátečníky.

A ti mě milovali. Právě pro to, že jsem je dokázala pochopit. 

Ono totiž - 95% instruktorů jsou studenti sportovních škol, pedagogických fakult se zaměřením na TV. Jsou to většinou talentovaní a sportovně nadaní lidé. Pro některé z nich je pohyb a sport naprostou samozřejmostí, rychle se učí a dokáží následně podávat i skvělé výkony. Jenže ne každý z nich se dokáže vcítit do role začátečníka a nedej bože méně pohybově nadaného človíčka, který se - světe div se - také chce naučit sjíždět svah pokrytý sněhem. Který chce také objevit krásu tak krásného sportu, jakým lyžování rozhodně je. Já zase, od narození dítě sportem netknuté a bez většího talentu, jsem pro ně byla výhrou. Věděla jsem přesně, co prožívají. Věděla jsem, že není tak snadné se na určitý pohyb jednou podívat a hned ho přesně napodobit, natož dát "špičky k sobě a paty od sebe". A ještě to udržet i při jízdě z kopce dolů... 

Abych to zkrátila - zůstala jsem zde učit celou zimu a každou další ještě dalších 5 let. Strávila jsem zde jedny z nejkrásnějších chvil svého života.

Příroda mi dopřávala regeneraci, odstup od života, který se celých mých 18 let ubíral zajetými kolejemi a já konečně mohla dýchat a objevovat samu sebe...

   Po mé první sezóně v lyžařském středisku na Šumavě přišlo jaro, sníh roztál a mě čekali přijmací zkoušky. Dlouho jsem přemýšlela, ale nakonec jsem se rozhodla začít studovat onu moji prvotní volbu - fyzioterapii. A to konkrétně na FTVS (fakultě tělesné výchovy a sportu). 

Zaujal mě jejich studijní program, to že zde byla možnost se přiučit různým pohybovým dovednostem, krom terapií se přiučit i např. zdravotnímu cvičení a józe. Prošla jsem tříletým bakalářským studiem, během kterého jsem absolvovala několik kurzů a školení, které mně zaujali a které mi přišli smysluplné. 

Už během studia fyzioterapie jsem se stala instruktorem v různých studiích či rekondičních centrech v Praze, a sama jsem začala organizovat své hodiny zdravotního cvičení. Klienti, kteří se mnou začali tenkrát cvičit, a byli stejně jako já naladění spíše na pohodové rozhýbání těla, než-li výkon, byli nadšeni. Dle jejich slov byl můj přístup jako čerstvý závan na poli fyzického cvičení, něco pro ně dosud neobjeveného a nového. A já pochopila, že jsem na správné cestě. (Někteří z nich se mnou pokračují ve cvičení dodnes). 

Ta práce mě skutečně bavila a nadchla, přinášela mi naplnění. A tak je tomu dodnes. Postupně se ke cvičení přidali i masáže a fyzioterapeutické techniky při individuální práci s klienty. 

Začala jsem pomáhat lidem. Tak, jak jsem to vždy chtěla. Z času, který jim nabízím, jsem s nimi 100% tohoto času přítomná a k dispozici.

    Jelikož jsem do té doby měla možnost sama absolvovat různé typy cvičení a přístupy lektorů, zjistila jsem, že mi opravdu nevyhovuje výkonnostní přístup - když mě někdo tlačí do nějakého cviku či pozice, který sice je skvělý, ale mě je v něm špatně a zle, jsem v křeči a nepříjemném napětí. Z tohoto poznání pramení i můj přístup v mých lekcích. Učím své lekce tak, jak je mi to samotné příjemné. Předávám to nejlepší, co jsem se v životě studiem fyzioterapie, anatomie, fyziologie a různých druhů pohybu naučila, ale nechávám klienty, aby to zkusili a zjistili, jestli je to i pro ně dobré. Aby cvičili do pocitu příjemna a bezbolestně. Aby na prvním místě poslouchali své vlastní tělo. 

Jak říkám na svých lekcích - moje instrukce berte, prosím, jako pozvání a sami za sebe zvažte, zda-li jej chcete přijmout.

   Abych se vrátila k sobě samé, a tomu co mě přivedlo až sem - bolest zad. Pochopila jsem, že stav mých zad a páteře mi pomáhá pochopit spoustu věci o mně samé. To, že jsem fyzickou bolest chtěla vyřešit a přijít tomu na kloub, mě přivedlo na úžasná místa a k úžasným lidem, za které jsem velice vděčná. Dnes se cítím o 1000% (a více) lépe, než v době mého dospívání. Ale pochopila jsem, že cvičení se stane mou celoživotní cestou a součástí mého života, jako přirozená cesta regenerace mých tělesných i duševních sil, moment, kdy jsem sama se sebou a pracuji se svým tělem a pozorností.

    Nyní se tedy věnuji na svých lekcích kombinacím jógy, pilates a rehabilitačního cvičení. Sama si obdobné sestavy cvičím doma. Objevila jsem nyní i aerojogu, která mi díky svému systému a možnosti zavěšení se do houpací sítě pomohla opět dalším způsobem regenerovat mé fyzické tělo. Velký podíl má na tom i báječné lektorka, která má empatii a cit pro lidské tělo. 

Pravidelně sama docházím na terapie, které mi pomáhají léčit a udržovat mé tělo i ducha v rovnováze. Několik let jsem navštěvovala každý měsíc psycholožku, kde jsem si mohla promluvit s někým, kdo rozumí lidské duši a jejím zákonitostem do hloubky, o všem, co zažívám, co mě potkává anebo trápí. 

Mnohé fyzické obtíže se mi zmírnily či úplně vymizeli i díky této psychologické konzultaci. 

Můj život nyní čím dál tím více pluje po proudu, kterým se nechávám unášet a zažívám životní pohodu, vnitřní pocit štěstí a naplnění. Bez pomoci různých přístupů a terapií, by to pro mne samotnou bylo velmi náročné a možná zcela nemožné. 

   Žiju jak nejlépe umím a hlavně chci žít opravdu - ne jen jako. Stejně jako vy zažívám občas tsunami a bouřky na poli osobním i pracovním - prostě mi život přináší, to co je pro mě důležité - ať už to je pozitivní či negativní. Prostě život. (Zajímá-li Tě, jak to zvládám - zde je můj blog). Ale pochopila jsem,že k životní pohodě tyto bouřky patří - protože ten pročištěný vzduch, který po nich přichází - k nezaplacení!!!

    I já Vám ráda pomohu. Tak, jak to nejlépe umím. Společně se můžeme vydat na cestu, kde můžete objevit sami sebe a naladit se na svou fyzickou pohodu.

   Pokud jste dočetli až sem, máte můj obdiv :-) Nicméně i tak je tento můj příběh o cestě za životním posláním popsán pouze ve zkratce. Cítila jsem potřebu, zmínit (alespoň částečně) všechny ty důležité momenty, které mně dovedly k pochopení toho kdo jsem, kam směřuji a následně i toho, že jsem na té správné cestě. 

Možná proto, abyste mohli lépe poznat a pochopit mě. Možná proto, že to pro některé z Vás může být inspirací či pohlazením po duši. 

Ujištěním se, že i když cesta bývá někdy trnitá, nejasná a načrtnutá - vždy a v každém jejím úseku se může člověk  zastavit, rozhlédnout se a posílen vědomím, že ví proč to dělá zůstat a pokračovat na cestě, anebo naopak změnit směr a vydat se jinudy - na tu cestu, kde kráčet chce a na které je mu skutečně dobře.

   Díky za Váš čas a všem svým klientům děkuji za inspiraci a důvěru, kterou ve mě vkládají. 

   Velice si toho vážím.

Anna Crhová