O hněvu a falešném odpuštění.  

Upozornění: článek obsahuje slova jako hovno, sračka a jiné.  Pobuřuje-li Vás to - pro svoje vlastní dobro - nepouštějte se do čtení tohoto článku. Konec hlášení.

POKUD VÁM NĚKDO HODNĚ UBLÍŽIL A VY MU CHCETE ODPUSTIT, MUSÍTE NEJDŘÍVE PROJÍT FÁZÍ HNĚVU. 

NĚKTEŘÍ LIDÉ SE ALE DOPOUŠTĚJÍ VELKÉ CHYBY TÍM, ŽE SE SNAŽÍ HNED ODPUSTIT, ANIŽ BY PROŠLI HNĚVEM.

 HNĚV V TOMTO PŘÍPADĚ PŮSOBÍ OČISTNĚ A LÉČIVĚ A KDO SI JÍM NEPROŠEL, NENÍ OPRAVDU PŘIPRAVEN ODPUSTIT - JEN SI TO NALHÁVÁ.

- moudrý člověk, jehož totožnost bohužel neznám

Po většinu svého dospělého života, jsem žila v domnění, že hněv a zlost jsou špatná věc. FUJ! E-E. Že jsou mým selháním, mou chybou. Že je prožívám na základě toho, že jsem neschopná. Neschopná je nemít, neschopná milovat, odpouštět. A tak, protože jsem moc a moc chtěla být schopná a dobrá, jsem se snažila tyto pocity odstranit, zahnat, nemít. 

A já když se do něčeho pustím, s přesvědčením, že je to to nejlepší, co může být, většinou toho dosáhnu. 

A tak jsem samu sebe zahnala až na pokraj svých sil. 

Duševních i fyzických. Dlouhodobé potlačování těchto zcela PŘIROZENÝCH pocitů si bralo svou daň - na mé autentičnosti, na mém prožívání, na vztazích a lidech, kterými jsem se obklopovala.

Musela jsem si tím projít, abych věděla jaké to je. Abych to zažila na sobě, abych věděla, co to dělá s fyzickým tělem. A získala tak další  poznání - nejen pro svou praxi.

NAŠTĚSTÍ jsem ale začala zjišťovat, jak jsem se hluboce mýlila. Jak jsem se nechala pohltit tou bublinou absolutní POZITIVITY, stálého úsměvu a vnuceného pocitu, že vše je krásné, i když nebylo. A to, že když o tom budu tvrdit, že je to báječné, i když to stojí úplně za hovno, změní to hovno v nablýskaný křišťál.

Jojo. Hádejte co... Nezměnilo. Spíš se mi tu ty sračky začaly kupit. A kupily se tak dlouho, než to dospělo do bodu, kdy jsem celým svým tělem a bytostí zařvala DOST.

Od té doby uplynulo hodně času, ale vše se začalo měnit - k lepšímu!

Nahlas jsem sama sobě dokázala přiznat, co mě skutečně sere. Co mě vytáčí. Co nesnáším. Koho nesnáším, kdo mě sere a proč. Některým lidem, jsem byla nucena říct to do očí, protože prostě jinak by mě nenechaly na pokoji a nezavřely tu svojí klapačku. Teprve po tom, co jsem si to otevřeně přiznala, mohla jsem začít s tím cokoliv dělat - odpouštět, milovat...

a nebo prostě jen nemít ráda, to nebo toho, co ráda nemám!

A hádejte co. Neskončila jsem v pekle. 

Díky bohu jsem tímto našla žebřík, který vedl přímo z pekla ven, zpátky na zem.

Neříkám, že to bylo jednoduché. 

Mnohé mé osobní a rodinné vztahy (ano, začnou se tím čistit i rodové neduhy) prožily pěknou bouři, přívalové deště, zemětřesení, tsunami a dobu ledovou. ALE  - je a bylo to nutné. 

Už nebylo možné nadále se schovávat za to, jak je všechno fajn, i když není. To bylo to, co mě ubíjelo a bralo mi síly.

To, jak to může být ošemetné a těžké, když jste ten první a jediný co s tím vyleze ven, to je téma na jiný článek... ale i tak. Stojí to za to.

Pokud jsem hledala někdy nějaký lék na moji místy bolavou duši a tělo (stejně jako každý z nás), tohle byl pro mě  jeden z léků nejúčinnějších.

 Projevit se. I za cenu toho, že to nebude přijímáno vřele i za cenu toho, že to nebude přijímáno s úsměvem nebo otevřenou náručí. I za cenu toho, že to nebude pozitivní, ale naopak pěkně NEGATIVNÍ.

A víte co? Hodně vztahů se v mém životě ukončilo. 

Ale ty co zůstaly, ty které to ustály, stojí sakra za to.  A jsou opravdovější a stálejší než kdy dřív.  A ty které to neustály, se zpětně pěkně vybarvily - strhly se mi mé růžové brýle a já začala věci vidět jasně.  Konečně! Na prahu třicítky - myslím, že "slušnej oddíl" ! (pzn. autora - STS Chvojkovice-Brod)

A já mám více svobody, času a více chuti do života. 

Méně trápení, přetvářky a umělých úsměvů - které jen vytvářely podhoubí pro falešné vztahy.

A já - chci žít vopravdu, a ne jenom jako.

Takže... 

Co nebo kdo sere Vás? ;-) 

A čeho máte už plný zuby Vy ?!

Dostaňte to ze sebe. A uvidíte sami, jaký to je žůžový.

P.S.: je to jako s počasím. Je úplně normální, když chvilku svítí slunce, pak prší, je polojasno...stejně tak je to s našimi pocity, je normální, když jsou proměnlivý! Sami vidíme, co způsobuje, když je pořád sluníčko a teplo - jak chybí ta proměnlivost, déšť. Kdyby pršelo furt, taky to není dobrý. Takže... nemusíme se utápět v dešti a bouřkách, ale nenechme se ošálit ani nekonečně slunečným a teplým počasí. Letošní léto je snad jasným příkladem, jaké to může být, když je furt krásně...občas taky pěkně na hovno.

P.S.S.: Vřele doporučuji knihu RADIKÁLNÍ UPŘÍMNOST - Brad Blanton (aneb jak může říkání pravdy změnit váš život), chcete-li se o tomhle tématu z pohledu psychologa a terapeuta dočíst víc. Sice ke mě přišla až ve finální fázi týhle očisty, ale je to zajímavý čtení a pomohla mi udržet si kurz! Jo a pozor! Taky plná vulgarismů ;-) :-D

Nejnovější články na mém blogu