Dopis pátý

29.08.2018

Důvěřovat svému tělu.  Stejně tak jako věříme tomu, že po noci přijde ráno...

Kdy se to stalo? 

Že jsme přestali důvěřovat svému vlastnímu tělu. 

Od kdy ho bereme jako samozřejmost ?

Kdy jsme s ním ztratili kontakt a přestali ho vnímat - poslouchat?

Je náš nepřítel? Otravuje nás? Je nám na obtíž? Je nám JEDNO?

Co "to" je, co nám zamezilo otevřený přístup a komunikaci s naším tělem? Co narušilo to křehké pouto vzájemné důvěry a porozumění?

Chybí nám vůbec - kontakt s naším tělem? 

Potřebujeme mu naslouchat, abychom mohli dobře a kvalitně žít?

Na tyhle otázky si odpovíme každý nejlépe sám. Já jen vím, ze své praxe, že rovnováha mezi námi a naším tělem byla narušena. Všeobecně. 

Vidím to u svých klientů - v různých situacích. V každém cviku opakuji, jděte do pocitu příjemného protažení - mnozí na mě koukají a nechápou, co po nich chci. Někteří odmítají pokračovat dál, aniž bych je zkorigovala a nastavila jejich tělo přesně tak, jak má být. Jejich kontakt s tělem úplně vymizel. 

Ano, je mojí prací a posláním napomáhat k harmonii pohybového aparátu - ale nemohu ji vytvářet za někoho jiného. Mohu inspirovat, uvolnit cestu, nabídnout varianty a možnosti pomoci, některé i sama aplikovat. Ale nikdy to nebude fungovat tak jak má, když si nevezmeme do rukou otěže a nezačneme řídit své tělo sami. Já můžu sloužit jako navigace, kam zadáte kam se chcete dostat - ale je stále jen a jen ve Vaší kompetenci, jestli mne uposlechnete nebo se vydáte jinou trasou.

Přestali jsme v tělo a jeho signály věřit. 

Přestali jsme věřit jeho schopnosti a síle regenerace. Ono totiž, jak by ji mohlo prokázat, když mu ani nedáme šanci?  

Jak říkám, je v pořádku si nechat pomoci, je v pořádku podpořit tělo bylinkama, lékama, tejpem, dlahou, masáží nebo operativním zákrokem. To všechno je možné a je to v pořádku. Ale proč na prvním místě upřednostňujeme pomoc zvenku, a absolutně ignorujeme naše vlastní vnitřní síly? Fyzické, psychické, emocionální. A teprve až poté co selžou, nebo jsou nedostačující nepřidáme podporu a pomoc zvenčí?

Proč si myslíme, že někdo jiný ví lépe než my, co naše tělo potřebuje? 

Kam se vytratila naše zodpovědnost? Za naše tělo, skutky a za náš život?

Chceme posílit svůj střed? Tak k němu zkoušejme alespoň najít cestu. Zkusme ho vnímat. A posléze i mu důvěřovat.

Důvěřovat tomu, že tělo "ví". Ví, jak si pomoci. Asi si samo nespraví zlomenou nohu - díky bohu za lékaře a jejich péči a vzdělání! Ale např. potlačovat zvýšenou teplotu léky, jen aby už rychle byla pryč - ačkoliv je to primární obranná reakce těla a imunitního systému, sloužící k eliminaci a zneškodnění začínajícího problému v našem těle? Ačkoliv je to jeho snaha vrátit zpátky rovnováhu?

Zlobit se, že jsme nachlazení nebo máme virózu, když je to signál těla zpomalit, vypnout a dopřát tělu i sobě regeneraci? Kdyby se z motoru Vašeho auta valil dým, taky nezastavíte? Pojedete dál hlava nehlava?


Hledáme cesty, léky, doktory, léčitele, kteří by nám pomohli a vyléčili naše tělo, potažmo i duši. A to je v pořádku, je super, mít na koho se obrátit, když naše vlastní síly a mechanismy nestačí. Když potřebujeme pomoci - pomoci se uzdravit, cítit se lépe, vyřešit situaci, přestěhovat se a cokoliv Vás napadne.

Otázkou zůstává, proč na prvním místě svěřujeme svůj osud a sílu do ruky něčeho nebo někoho jiného, aniž bychom zkusili najít své vlastní zdroje - to, co máme na dosah ruky.

Je to těžké, když vlastním silám nevěříme, když nevěříme a neznáme své vlastní tělo.

A právě proto, vnímám jako zásadní naučit se vnímat své tělo. Znovu ho začít poslouchat a navazovat s ním kontakt. Skamarádit se s ním. Začít budovat vztah. Jakýmkoliv způsobem. 

Moc bych nám to všem přála, abychom to uměli. A hlavně chtěli. A aby ten důvod, proč to udělat a touhle cestou směřovat byl nad slunce jasný.

Přečtěte si jako první, co je nového

* o způsobu jakým chráním a zpracovávám Vaše osobní údaje se dočtete zde 

Nejnovější články na našem blogu...

 

Dopis osmý

02.10.2018

Pokud žijeme tady a teď - skutečně žijeme a nejen přežíváme, pak...