Dopis sedmý

01.10.2018

 Žijeme nebo pouze přežíváme...?

  ...aneb očekávání a lpění jako jeden z důvodů toho, proč život nežijeme, ale pouze jej přežíváme.

Ve zkratce existují dvě verze očekávání - pozitivní a negativní. Buďto očekáváme to, že se určité věci uskuteční šťastně anebo předem očekáváme, že se vše pokazí. U obou dvou variant se držíme v budoucnosti - místo toho, abychom plně žili přítomnost.

Tedy to, co skutečně je.

To jediné, co je skutečné!

Pozitivní očekávání  

Vytváříme si určitou "pozitivní" vidinu budoucnosti...  Malujeme si vzdušné zámky. Krok po kroku, bod po bodu, ideálně do co největších detailů...

  • V lepším případě se očekávání naplní. Pokud vůbec nějakou radost zaznamenáme, neboť jsem to přece "čekali", bude krátkodobá a za chvíli ji vystřídá upnutí se k dalšímu očekávání, které mnohdy bývá trilionkrát delší než ona radost z jeho vyplnění.  Protože prostě, takhle fungujeme na denní bázi, to je náš život. Jakmile se do této fáze ponoříme, jedeme v ní většinou naplno.  

  • Nenaplní-li se naše očekávání, přichází zklamání někdy spojené i se vztekem, naštvaností a větami typu "Proč to nevyšlo - proč já - proč ne já - proč to nemůže být jinak " ideálně ještě s hledáním "viníka" situace. Protože něčí chyba to přeci být musí! Najdeme-li viníka situace - přichází jeho obvinění, odsouzení a patřičný trest, ať už má jakoukoliv podobu a nemusíme být zrovna v soudní síni. Tím viníkem můžeme být my sami nebo kdokoliv jiný. Tak či tak, v závislosti na temperamentu zúčastněných osob a délce očekávání... bych u toho být nechtěla.


Nepleťme si očekávání se záměrem naší duše - tedy moudrému, nenápadnému vědění a vidění toho uvnitř - kdo skutečně jsme, kde chceme být, kam a s kým v životě směřujeme. Neklade podmínky, nevytváří napětí... To je prostě úplně jiná káva, která bude součástí osmého dopisu.

Negativní očekávání  

Tzv. malujeme čerta na zeď. Předem čekáme, že se věci obrátí proti nám, že se události budou vyvíjet špatně a... tak dál.

  • Tahle představa nás mnohdy odradí natolik, že danou věc ani nezkusíme, odložíme, neprožijeme... protože prostě proto, že by to mohlo dopadnout blbě.

  • Když se přeci jen zúčastníme/vydáme/rozhodneme pro ni a představa toho "hrozného vývoje" se nenaplní - přichází úleva. To je příjemná věc. Ale vykoupená stresem a strachem, který je opět mnohonásobně delší než daná úleva, která po něm přichází. 

  • Když se nedej bože naše skeptická představa naplní... přichází potupa spojená s větami typu: "Já to věděl. Já to tušila. To my bylo hned jasný. Vůbec jsme to neměli dělat. Sem jsme vůbec neměli jezdit. Je to Tvoje/moje/naše/jeho/její vina..." aneb opět přichází na řadu hledání viníka, jeho obvinění, odsouzení a patřičný trest. Ačkoliv jsme dobrovolně a svobodně tuto situaci podstoupili. Protože i když jste něčí syn, dcera nebo něčí muž či manželka - neznamená to, že se stáváte vězněm a otrokem daného vztahu. Máte samostatné tělo, samostatný mozek, rozum i intuici. Vždy máte možnost se svobodně rozhodnout, kam chcete jít/nejít a co chcete dělat/nedělat. Tudíž v okamžiku kdy už nějakou situaci podstoupíte, je to Vaše zodpovědnost, ničí jiná. 

Rozlišujme malování čerta na zeď a intuici, která nám dobře a moudře radí zvážit či nepodstupovat určité  akce, cestu atd.  Zároveň i s pudem sebezáchovy, který nám dobře radí (někomu více, někomu méně) co nás vystavuje zvýšeném riziku, které je neúměrné délce života, kterou na této planetě můžeme a chceme strávit. 

Zkušenost z minulosti

....z toho, že už jsme někdy někde něco zažili a tudíž "víme" jak to bude vypadat... 

...je  občas značně ošemetná. 

Právem se říká "Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky", ale...

PRAVÝM filosofickým výkladem tohoto přísloví je fakt, že řeka stále plyne, tudíž není možné do ní dvakrát vstoupit za stejných okolností.

Se zkušeností zkrátka nakládejme velice moudře.

Může být platná jednorázově, nebo na celý život. 

Může být platná jen pro nás anebo všeobecně. 

Může nás moudře varovat před "chybou" anebo nás zbytečně odradit od něčeho nového a skvělého... 

Stojí za to, se na věci, které se v našem životě vyskytují anebo opakují dívat vždy "novýma" očima. Ne těma z minulosti...

Právě proto, že není možné "dvakrát vstoupit do stejné řeky."


Co je ale to podstatné a proč to tady všechno píšu...

Každý z nás máme občas tendenci inklinovat k některému z očekávání, neznám nikoho kdo by se nemaloval budoucnost. Do určité míry je to i bonus, který nám může pomoci vymanit se ze stereotypu, odhodlat se - třeba rozjet podnikání nebo se přestěhovat z velkoměsta na vesnici a naopak. 

Problém ale je, když se na vidinu budoucnosti upneme a nenecháme ji vůbec dýchat a žít. A tím pádem ani sebe.

Svazujeme ji (se) dál a dál, otázkami typu "Kdy už to bude, a proč to ještě není" a už vůbec si nepřipouštíme, že by se tato vidina mohla časem měnit, dotvářet nebo se úplně ztratit.

Problematické může být i to, když tu vidinu sdílíme s více lidmi, kteří si ji s námi spojí a "čekají" s námi, a tudíž nás i "tam" vidí. 

Nenecháváme ji volně plynout. 

Rigidně se ji snažíme udržet v té stejné podobě na tom samém místě, dokud k ní nedojdeme. A že to chvilku může trvat. A my jdeme s hlavou sklopenou, tvrdě dřeme a makáme, hlavně abychom už tam byli. Vůbec nevnímáme cestu, jen ten cíl. 

A tak nám život protéká mezi prsty...

Nežijeme, jen přežíváme. Sotva dýcháme... Chybí radost, sílí deprese... ztrácí se smysl.

Protože jsme si prostě ještě nezvykli na to, že nic není stálé a napořád, že změna je to, co utváří náš život. 

Že zkrátka ta samotná cesta životem je náš životní cíl. 

Takže... jak Vy - my?

Žijeme nebo pouze přežíváme?

Přečtěte si jako první, co je nového

* o způsobu jakým chráním a zpracovávám Vaše osobní údaje se dočtete zde 

Nejnovější články na našem blogu

 

Dopis osmý

02.10.2018

Pokud žijeme tady a teď - skutečně žijeme a nejen přežíváme, pak...